OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Z každého dne Brutal Assaultu tady máme pekelnou šestku dojmů, které se zaryly!
DECREPIT BIRTH – za opravdu vydatnou deathmetalovou snídani. Za image Bila Robinsona, který jakoby si svršky spíchnul z toho, co našel v těch nejzapadlejších popelnicích. Opětovně Robinsonovi za nejlepší čtvrteční ksichty.
PHILM – za Lombarda který tu hraje líp než kdy ve SLAYER. Za nejpodivnější zvuk kytary na Brutal Assaultu. Za to, že i Lombardo za scénou musel na nevábně vonící TOIku. Za žánrové zpestření.
DEVILDRIVER – za nakažlivou energii, kterou mi dali. Za suverénní nástup, který mě posadil na prdel.
Kropící vůz skříkající po celém areálu – Za duhu. Za totálně zmáčený foťák. Za osvěžení.
ANTHRAX – za to, že zdaleka ještě nepatří do starého železa. Za set, který po třetí skladbě přivolal hromy, blesky a deštivou smršť.
FEAR FACTORY – za starý pecky z „Demanufacture“ a „Obsolete“. Za kulový blesk plný elektriky, který se jmenuje Dino Cazares. Za to, že mi stejně jako v roce 2006 Burton C. Bell málem utrhl uši melodickým zpěvem. Malé plus za to, že se ze své neschopnosti alespoň snaží vylhat.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.